Hannoverský barvář - HISTORIE

Úkolem psa barváře, dokonaleji specializovaného honiče, bylo a stále je sledovat stopu postřelené zvěře, tvořenou  její krví, v myslivecké mluvě nazývané „barvou“. Barváři tedy nejsou zvláštní vývojovou skupinou, ale pracovně specializovanými honiči

Barvář obvykle pracoval na šňůře a v tichosti naváděl lovce k místu, kam poraněné zvíře, zpravidla srnčí, jelení, výjimečně černá zvěř, zalehlo. Je-li barvář vypuštěn na volno, pracuje jako ostatní honiči: s hlasitým štěkotem pronásleduje či štve prchající zvěř s cílem lovený kus zastavit. Pak ji zadrží na místě do příchodu lovce. Na rozdíl od jiných honičů není zpravidla úkolem barváře sledovat stopu zvěře zdravé, jen by ji měl lovci hlásit. Závisí však na výcviku. Dobře vycvičený barvář dokáže vypracovat stopu i z předešlého dne. „ Nebýt barváře,“ konstatuje v r. 1902 V.Fuchs,“stál by při lovu na vysokou zvěř myslivec úplně bez pomoci a rady mnohý kus postřelené zvěře propadl by zkáze a někde v zákoutí lesním by setlel nebo stal  by se vítanou kořistí škodné.“ (M.Císařovský: Pes, 2008)

     Tvůrcem a spoluzakladatelem tohoto plemene je starý leithund – vodič. V 18. století se barváři v některých oblastech ještě nazývali honiči. Názory na to, jak má barvář vypadat, byly velmi odlišné. Nakonec se zformovaly 3 různé typy:

-         těžký (blízký dávnému vodiči)

-         středně těžký ( tvořil přechod mezi vodičem a honičem)

-         lehký (vznikal v letech 1815 až 1820 křížením s lehkým honičem).

 

V 60. letech 19. století byly rozlišovány 3 druhy barvářů ( ti vznikli v různých částech severního Německa):

-         jagerhofská větev (křížením vodiče s lehkým honičem z vřesovišť, přičemž jedinci byli žlutě až červeně zbarveni a měli mírné dlouhé, úzké uší)

-         harzská větev (šlo  o vyšší psy s kratšími závěsi , podle bartla byli většinou červené barvy, podle jiného zdroje šlo o psy tmavohnědé barvy s černými pruhy a pálením)

-         solingenská větev (jedinci tohoto druhu se dnešnímu hannoverskému barváři podobali asi nejvíc – vyznačovali se vybočenými lopatkami, těžkou hlavou, velmi silnou kostrou, širokými a dlouhými závěsy, pálením a maskou).

 

     Snahy o standardizaci plemene byly zaznamenány už v roce 1879. První standard (s ohledem na širokou variabilitu uvedených větví) byl sestaven volněji. Ke změně došlo už  v roce 1885 – vytvořená byla těžká forma (vodič) a lehká forma (barvář).

     Až do roku 1895 se hovořilo o barvářovi pouze všeobecně – když však byly o rok později schválené plemenné znaky bavorského barváře, dohodlo se, že větší forma bude nést jméno hannoverský barvář. Na první chovatelské výstavě v Harzu v roce 1894 bylo konstatováno, že myslivci jestě stále dávají přednost výkonu před vzhledem – rodokmeny se totiž v této době ještě nevystavovaly -istá plemenitba začala až založením spolku Hirschmann  17. června 1894 (Baka, Ševčák – Horské plemená psov v službách polovnictva, 2008)


 

Tvorba www stránek pro chovatele
© 2011-2013 z Vančáku. Všechna práva vyhrazena. Tvorba pro chovatele